Samozřejmě nevím zda toto trauma trapí jen mě, ale ta averze ve mě vyvrcholila po otevření další obálky s fotkami našeho syna ze školky. Nudná fotografie před unylým pozadím doplňena rádoby uměleckým eliptickým rámečkem. Evidentně povinný ůsměv už jen dokresluje celkový dojem z této jedinečné vzpomínky na toto vzdělávací zařízení.

Proč nemůžeme mít po zbytek života památku dokreslující to lepší co jsme ve škole/ce zažili? Proč se po dvaceti letech nemůžeme podívat na snímek ze školky nebo školy a vzpomenout si na hezký zážitek s fotografováním a ne se schovívavě ušklíbat nad tím jak vypadáme směšně?

Samozřejmě to vyžaduje od “fotografů” trochu invence a nekopírovat postupy přežívající ze socialistického školství,kdy asi ani nebylo záměrem vyvolávat sebemenší dojem,že vzdělání může být zábava. Děti je prostě nutné zabavit poutavou hrou a pouze reportážním způsobem zaznamenávat jejich emoce.

V době digitální fotografie není argumentem jako za našich mladých let vzácnost každého okénka a tak nikomu nebrání udělat větší množství snímků z nichž se následně vybere pro každé dítě ten nejhezčí. Rozhodně bude působit přirozeněji a veseleji snímek dítěte házející míčem, prolézající plátěným tunelem či jedoucí na skluzavce. Nejen při těchto činnostech je zaručeno že fotograf nebude dítětem vnímán. Tudíž bude potomek zachycen se svým přirozeným úsměvem navíc v reálném prostředí dokreslující atmosféru.

Bohužel se nedá očekávat že by došlo k nějaké výraznější změně když víceméně monopolní společnost zabývající se focením ve školách a školkách ve své personální inzerci schání fotografy bez jakékoliv elementární zkušenosti.